Už první dny v Japonsku nás zaskočily. V tom nejlepším slova smyslu. Všude kolem klid, ticho, pořádek a respekt. V metru, v autobuse, na ulici, v obchodě. Japonci jsou kultivovaní, ohleduplní a uctiví. A to nejen k sobě navzájem, ale zejména k nám, cizincům. Nikdy jsme se necítili jako někdo, kdo do jejich světa nezapadá. Právě naopak.
Nikde nepotkáváte žádná podezřelá individua, nikde se nebojíte. Od první chvíle se na ulici, ale i v metru, cítíte naprosto bezpečně a příjemně. Nikdo vás nechce okrást, podvést nebo zneužít vaši neznalost jazyka či zvyků. Můžete ztratit telefon nebo peněženku a je téměř jisté, že se vám vrátí. Nejspíš i s omluvou.
Jakmile se na ulici na chvíli zastavíte a podíváte do mobilu, hned se objeví někdo, kdo se snaží pomoci. Třeba mluví jen japonsky, ale hledá, gestikuluje, chce vám pomoct. Opravdu upřímně. Není to hrané.
Ve vlacích a v metru vládne ticho a klid. A to i v přeplněném tokijském metru během ranní špičky. Nikdo nevolá, nemluví nahlas. Každý respektuje prostor těch druhých. A to i ve frontě, na nástupišti nebo na eskalátoru. Všechny ty čáry, značení a šipky mají smysl. A Japonci je respektují.
Úcta a ohleduplnost je všudypřítomná. Celá posádka letadla se na letišti cestujícím ukloní, než vstoupí do letadla. Totéž dělají průvodčí v šinkansenu. Úklona při vstoupení do vagonu, další úklona, když z něj odcházejí. Stejně tak pán, který zastavuje dopravu u stavby či při výjezdu z parkoviště. A když letadlo odlétá nebo loď odplouvá, personál mává na rozloučenou. Ne kvůli povinnosti. Ze slušnosti. U Japonců to okamžitě začnete vnímat jako naprosto přirozený, a tak milý(!), zvyk.
Nepodvádějí. Ve veřejné dopravě máte ceník a krabičku. Podle nástupní zóny hodíte peníze. Žádná kontrola, žádný revizor. Prostě ví, že to uděláte správně. Není potřeba nikoho kontrolovat. Vždyť Japonce opravdu ani nenapadne, že by zaplatil méně, než má.
Prostě vše funguje, jak má. A člověk nemusí být ostražitý, naopak. Může se uvolnit a být přítomný. Žít, užívat a prožívat. Japonsko je zážitek pro duši. Mentální lázně.
A přitom je to vlastně vše tak jednoduché. Nedělám, co nemám a co by jinému bylo nepříjemné. Chovám se slušně a ohleduplně. Nepodvádím. Nechci nikoho přechytračit. Nekradu a nelžu. Jak prosté. Takové to může být, když lidé chtějí.
V příštím díle se podíváme na čistotu. To bude zážitek sám o sobě.
Dan Ševčík, Kamenice
P.S. Máte-li k článku či k Japonsku jakékoliv dotazy nebo doplnění, neváhejte mi napsat na adresu dan.sevcik55@gmail.com.
Nádraží Ósaka. Lidé stojí spořádaně srovnaní do řady. Nikdo se netlačí a nepředbíhá.
V pozadí si všimněte značek na zemi. Žlutý pás je pro lidi, kteří vystupují z vlaku, na modrých cedulkách čekají ti, kteří budou odjíždět.
Autor článku čekající na příjezd šinkansenu. Stát na značce se naučil od Japonců. 😊
Pán navádí dopravu. Bude tam stát několik hodin a když pojedete kolem, možná se vám ukloní.
Slavnostní náboženský průvod na vesnici. Kolegové nezapomenou zastavit dopravu, i když zrovna žádné auto nejede. Ale co kdyby, raději nic neponechají náhodě.
Odplouváme z Beppu. Zaměstnanci přístavu nám mávají.
Srnečky v Naře přecházejí přes přechod na zelenou. Že by se to naučily od Japonců? Na červenou přes cestu nešly.
Japonští školáci na výletě.
Diagonální přechod. V Japonsku na rušných místech poměrně běžná záležitost. Až chodcům naskočí zelená, všechna auta budou způsobně stát.
Ósaka, čtvrť Namba. Nebojte, ani tady se neztratíte. A kdyby snad ano, někdo vám pomůže najít směr.
Majitel restaurace v Kóbe se svou ženou byli neuvěřitelně milí. Servírovali nám nápadité 7chodové menu. Za 26 let, co restauraci provozují, jsme byli jejich druhými českými hosty.
Yokohama. Příprava na předsvatební fotografování, které je v Japonsku běžné. Nastávající manželé si pořizují „svatební“ fotografie ještě před vlastní svatbou.
Japonská neděle. Lidé se procházejí v parku, posedávají, piknikují a děti malují lodě v přístavu. Spěcháte někam? Ne, proč?
Tohle nemůže chybět. Úcta k tradici a minulosti. Jsme v zemi samurajů!
Přidejte odpověď