Jmenuji se Pavla Urxová (rozená Bejtešová) a do Kamenice jsme se přistěhovali z Mostu, když mi byly 4 roky. Byla jsem tehdy často nemocná, trpěla jsem záněty průdušek, a dětská lékařka tenkrát doporučovala změnit prostředí. Mostecko v 70.letech bylo známé svým zamořeným ovzduším, takže moje rodiče se rozhodli vyměnit je za krásnou čistou Kamenici. Maminka mi vyprávěla, že při první návštěvě se jí tady moc nelíbilo, byla zvyklá na město. Ale můj táta se zamiloval do zdejších rybníků a prohlásil: „Tady zůstaneme, tady je to fajn“. A zůstali jsme, i když to zpočátku nebylo jednoduché. Nejdřív jsme bydleli provizorně ve statku, pak se třikrát stěhovali, táta chodil na tři směny do fabriky a pak pokračoval na další štaci – svépomocí si chlapi stavěli bytovky na starém sídlišti. Mezitím se narodila moje mladší sestra, já nastoupila do školy, kde jsem nikoho neznala. Bylo to celkem dobrodružství, ale vlastně na to vzpomínám ráda. A hlavně jsem moc ráda, že žiju tady, vždyť je tady tak krásně! Miluju tu naší nádhernou zvlněnou krajinu, kde se dá chodit, běhat, venčit psa, jezdit na kole … a dýchat u toho čistý vzduch, a kochat se pohledem na zelené louky a lesy.
Vyrostla jsem tady, vystudovala VŠE v Praze, a v podstatě celý život dělám účetnictví. V různých formách, pro různé firmy, ale čísla mě baví, a někdy v legraci říkám, že když se na konci rovná MÁ DÁTI = DAL, tak je to v pořádku a mám hotovo.
Narodily se mi dvě děti, které miluju nade vše, a které sice momentálně bydlí ve městě, ale jednou se sem chtějí vrátit. Říkají, že až budou mít rodinu – a to já je pořád uháním, protože už se těším na vnoučata – chtějí bydlet někde na venkově, v přírodě. Aby mohli vychovávat svoje děti v takovém prostředí, ve kterém vyrůstali oni. Často na to společně vzpomínáme.
A tady se oslím můstkem dostávám k tomu, proč jsem se připojila k opozici, k téhle partě lidí, kteří ve svém volném čase a zadarmo dělají něco ve prospěch obce. Ve prospěch nás všech, kteří tady žijeme. Zní to trochu jako budovatelské heslo, ale věřte mi, není to tak, je to realita všedního dne. Já si celý život zakládám na tom, že jsem „apolitický“ člověk, nikdy jsem neměla ambice se jakkoliv v politice angažovat, byť jen v té komunální. Ale člověk míní, a život mění. Dějí se tu kolem nás věci, které se mi nelíbí. Nechci bydlet v satelitním městečku, které časem pohltí Praha, nechci létat domů vrtulníkem, protože po silnici to nejde, nechci chodit na procházky kolem plotů nových domů, zkrátka některé věci nechci. Takže budu bojovat. Aby to tak nebylo, aby se to nestalo. Aby se nám i budoucím generacím tady žilo pořád hezky, a pokud možno ještě lépe. Myslím, že to máme ve svých rukách, jen je potřeba je přiložit k dílu…tím správným směrem.