Tento příběh sem ani moc nepatří, protože je hlavně opravdu o kočce. Ale vlastně to zvíře zasáhlo do dění v obci, protože spojilo lidi, kteří se předtím neznali. Jen bohužel nekončí dobře.
Všechno začalo zvěřinovým gulášem. Tlakový hrnec musí vychladnout, tak jej manželka vystrčila ze dveří kuchyně přímo na terasu. Deset minut, a ozval se strašlivý nářek. Kolem hrnce pobíhalo malinkaté toulavé kotě, hladové, rozčepýřené, vrnící a nikomu nepatřící. Když jsme vyšli ven, bylo schopné po nás vyšplhat až k obličeji. Chtělo ten guláš. Umělo s námi mluvit.
Mám dvě holčičky a najednou jsem měl i kočku. Gato jsme ji pojmenovali, španělsky kočka. Nakrmili jsme ji, odčervili, naočkovali a přijali ji do rodiny. Líbilo se jí u nás. Byla to nejpracovitější kočka, co jsem kdy měl. Když vyrostla, nosila nám dvě nebo tři myši denně. Většinou je vypustila živé uprostřed domu a šla se pyšně nažrat konzervy.
Rok a půl poté jsem našel na letišti v Benešově v hromadě dřeva na topení vrh osmi koťat. Manželka s dcerami se o ně postaraly, našly jim domov, a dvě koťátka nám zůstala. Gato je přijala, ale ztratila svůj klid. Domů chodila, myši nosila pořád a pokaždé je věnovala koťatům. Začala se ale toulat, občas i na pár dnů. Má žena, zoufalá, že se jí něco stane, jí koupila GPS obojek. Zjistili jsme, že celé dny spí na zahradě domu přes dvě ulice. Tak jsme se seznámili se Šotolovými. Měli jsme kočku ve sdílené péči s cizími lidmi. Manželce se líbili, říkala, že když je ta kočka tak miluje, nemohou být zlí.
Že je pan Šotola členem zastupitelstva, jsem se dozvěděl náhodou. Stěžoval jsem si mu trpce na historii s chodníkem, on se šel projít po silnici, promluvil asi se starostou a najednou šlo, co předtím možné nebylo (více o tom zde). Asi měl pan Šotola jinou váhu slova, než já a sousedé v ulici. Pak přišlo zářijové zastupitelstvo a uslyšel jsem o projektu Nový Těptín. Nechtělo se mi tomu věřit, tak jsem pana Šotolu požádal o podklady ze zastupitelstva, já jsem to všechno prostudoval a napsal článek…
Takže, pane starosto, těžko jste mohl být více vedle, než když jste v prosincovém Zpravodaji psal, že mě na Vás pan Šotola poštval. Propojila nás kočka.
Kdo má měkké srdce, ať dál nečte. Několik týdnů poté Gato zmizela, bohužel už bez GPS obojku. Manželka s pláčem prošla několikrát všechny silnice, chodníky, křoví a příkopy v širokém okolí, Šotolovi také. Sousedé nám řekli, že slyšeli střelbu za loukou u štiřínského zámku. Kočku jsme nikdy nenašli.
Jsem přesvědčená, že pan starosta myslí pouze na svou peněženku a nikoliv na prospěch obce a lidí, kteří si ho zvolili. Zúčastnila jsem se několika zasedání a občas jsem nevěřila svým uším.
Doufám, že v dalších volbách již nebude úspěšný.